Koncepce unijních institucionálních změn začala být znovu, po neúspěchu Smlouvy o Ústavě pro Evropu, projednávána během německého a později portugalského předsednictví Radě EU v roce 2007. Bylo rozhodnuto Smlouvu o Ústavě přepracovat a odstranit z ní sporné body (nová smlouva např. nenahrazuje dosavadní smlouvy, ale pouze je pozměňuje). Pro novou upravenou smlouvu se začal používat název Reformní smlouva a podle místa, kde byla 13. prosince 2007 podepsána, též Lisabonská smlouva. Z důvodu dlouhého trvání ratifikačního procesu (zejména v Irsku a České republice) však vstoupila v platnost až 1. prosince 2009.
Největší změnou, kterou Lisabonská smlouva přinesla, bylo zrušení pilířové struktury Evropské unie, zavedené Maastrichtskou smlouvou. Evropská společenství, tvořící první pilíř, tak byla definitivně nahrazena Evropskou unií. Ta se tak stala nástupkyní Společenství a získala právní subjektivitu (může tedy uzavírat smlouvy závazné pro všechny členské státy, např. smlouvy o vízech). Rozhodování o konkrétních oblastech politiky byla přesunuta na jednotlivé instituce EU. Společná zahraniční a bezpečnostní politika (dříve druhý pilíř) je ponechána pod přímou kontrolou členských států, které mají v této oblasti právo veta. Ve spolupráci v oblasti justice a vnitřních věcí (třetí pilíř) byly určeny dva základní body: vzájemné uznávání rozsudků a postupné sbližování právních předpisů. Do budoucna je jedním z hlavních justičních cílů Unie boj proti finanční kriminalitě, zaměřené proti ní.
Významnou změnou při odstraňování demokratického deficitu bylo posílení role národních parlamentů (na základě principu subsidiarity). Vysloví-li se třetina z nich proti legislativnímu návrhu Komise (dají mu tzv. žlutou kartu), musí být tento návrh přepracován.
Novým prvkem v unijním právním systému bylo určení postupu při vystoupení některého členského státu z Unie, před Lisabonskou smlouvou taková možnost ve smlouvách nebyla ošetřena.
Lisabonská smlouva upravuje i pravidla hlasování a přijímání rozhodnutí jednotlivých orgánů. V Radě EU byl výrazně snížen počet oblastí, ve kterých je rozhodováno jednomyslně. Mezi tyto citlivé oblasti však i nadále patří společná obrana, zahraniční politika, policejní spolupráce, daně, sociální a jazyková politika a sídla institucí. O ostatních oblastech je rozhodováno kvalifikovanou většinou. V Evropském parlamentu byl snížen počet europoslanců ze 785 na 751 (750 poslanců a předseda). Původně měl být snížen i počet členů Komise, kvůli nesouhlasu Irska se tak nakonec nestalo.
V rámci dalších snah o odstranění demokratického deficitu byly posíleny pravomoci Evropského parlamentu. Tím se z něj stal (spolu s Komisí a Radou) plnohodnotný tvůrce legislativy. Jeho další novou pravomocí se stalo schvalování a jmenování Komise a jejího předsedy.
Hlavními plánovanými dopady Lisabonské smlouvy bylo zjednodušení postupů pro efektivnější realizaci unijních politik s cílem posílit pozici EU na světové scéně, vnést více průhlednosti do rozhodování jednotlivých unijních orgánů a posílit nadnárodní princip spolupráce v Unii.
Všechny informace jsou poskytovány v dobré víře a s maximální možnou přesností. Za případné nepřesnosti se redakce omlouvá. V případě zjištění chyby nás, prosím, kontaktujte pomocí formuláře v rubrice O nás.
Všechna práva vyhrazena
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one